Na cestě ke štěstí (ženy)

(článek z časopisu Meduňka duben 2010)

Monika_a_Cinzia_6

Zní to jako fráze, ale jak často zřetelně cítíme štěstí? A jak lze vlastně štěstí nalézt a žít? Někdy to vypadá, jako bychom se něco důležitého zapomněli ve škole naučit. Možná stačí udělat něco, co obyčejně neděláme a poznat něco, co ještě neznáme.

Tvořit svůj vlastní příběh

Můj život se začal v době soudruhů a soudružek. V porodnici jsem se narodila devatenáctileté mamince, jak to tehdy bylo zvykem…ale můj příběh začíná o 24 let později. Potkala jsem muže svého srdce, jak se to mladým ženám stává… a zažila své první skutečné štěstí. Jen si vzpomeňte. Na to nepopsatelné kouzlo, trvalý úsměv na tváři. Této nekonečně silné energii vděčím za to, že se mi podařilo začít tvořit svůj vlastní Příběh. Vlastní příběh začínáme žit v okamžiku, kdy kroky na naší cestě začne řídit potřeba, vyvěrající z našeho nitra. Je to síla mocnější, než naše mysl, než očekávání rodičů či společnosti. Začít žít svůj Příběh je dobrodružství, protože nikdy dopředu nevíte, kam přesně a kudy vás povede. Cesta nebývá snadná, vlastně spíš naopak, bývá nejistá, trnitá a klikatá, ale štěstí na ní najdete.

Zkoušky

Telefony jsme zavřeli do šuplíku, vypověděli smlouvy o zdravotním pojištění, klíče od chalupy předali kamarádům a vyrazili. Chtěli jsme se prostě jen toulat, jít na zkušenou jako Honza z pohádek… Šli jsme Moravou, Rakouskem a potom  Itálií. Když jsem zrovna nebrečela strachem, brečela jsem štěstím. Lidé nás zastavovali, ptali se, kam míříme, nabídli snídani nebo čaj…a já brečela a brečela, protože jsem se bála, že vyčerpám všechnu dobrotu tohoto světa. Světa, o kterém mi říkali, že je tak zlý a nebezpečný. A strachy? Ani si neuvědomujeme, kolik jistot nás v našich životech neustále obklopuje. Máme kde spát, co jíst, čím topit. Nebylo to poprvé, co jsem se setkala se svými strachy. Ale ty, co jsem znala do té doby, byly jako smočení hlavy v dětském bazénku. Ty, které jsem zažívala teď, byly potápěním v horském jezeře. A tehdy  se to stalo… Můj strach se proměnil v hněv, v agresi, stala jsem se šelmou, která zaútočila – na Něho. Zranila jsem jej. Muže svého srdce. Křičela jsem na něho jakoby on za všechno mohl… Za všechny ty bolesti a šrámy, která si nesu z dětství.

Můj muž je silný, chápal mě. Ustál tu vlnu zlosti, kterou jsem na něho vypustila, ale šrám, ten zůstal. Vždycky zůstane. To proto jsme plní jizev a škrábanců… Zůstávají, i když třeba zhojené. Tehdy jsem nerozuměla tomu, co se skutečně stalo. Nevěděla jsem tehdy nic o energii, nic o své ženské síle, která teprve čekala na své vzkříšení a skutečné využití. Zatím jsem ji dokázala používat pouze destruktivně.

Monika_a_Cinzia_2

Probouzení

Jednoho dne jsme dorazili na místo v horách zvané Valpisa. Žila tady velmi různorodá skupinka lidí, kteří se stali našimi učiteli, přáteli, vlastně druhou rodinou. Zůstali jsme nakonec rok a půl. Byla to škola života – doslova a do písmene – a tak jako se má italská slova začala pomalu skládat ve věty, začala jsem kousek po kousku skládat i své poznání o tom, kdo vlastně jsem, co to znamená být ženou a že jsou tu síly, které okem nevidíme. Sledovala jsem, jak rozdílně tam ženy prožívají přítomnost. Vládla tu atmosféra svobody, kterou jsem nikde jinde neokusila. Pokud přijel někdo, kdo si potřeboval popovídat, oběd jsme připravily o pár hodin později a když zrovna uzrály maliny, vařily jsme prostě celý den marmeládu a jedlo se až večer. Na všem jako by byl otisk okamžiku. Dýchala na mě radost ze všech těch kamenných zákoutíček, mandalek a květin na nejnečekanějších místech. Je to tak prosté… někdo měl potřebu vzít do ruky kámen, zasadit květinu…

Žena stvořitelka

Nějakou dobu jsem jen pozorovala ostatní. Neslyšela, necítila jsem ještě to volání a nutkání TVOŘIT. Mnohdy je schované pod nánosem rutiny, zvyku a stereotypu, musela jsem nejdříve poznat, kdo jsem. Ale jako bych se bála podívat hlouběji do sebe… Nesmírně mi pomohla Surya Cinzia Donnoli, lektorka tance, master reiki, umělkyně, ale hlavně (stejně tak, jako všichni ostatní na Valpise) přítelkyně. Ještě teď cítím ty protančené večery, sál zaplněný vibracemi hudby a tónů. Byl to rytmus hudby, který hýbal mým tělem. Ty tóny mě odnášely do světa emocí, vášně a síly. Cítila jsem, jak mé tělo odpovídá a reaguje po svém. Bylo to nádherné a zneklidňující zároveň. Připadala jsem si jako slepá mapa. Tolik jsem toho o sobě ještě nevěděla, ale stačilo jen přidat kousek odvahy, chuti poznávat se a celá moje bytost se začala měnit. Po tanci jsme vždycky znavené a šťastné povídaly do noci…to bylo pro mě velice důležité, jaksi zvědomit, pochopit i hlavou, rozumem, co se předtím odehrálo v tanci. Začala jsem v sobě cítit nepoznanou sílu a novou chuť do všeho. Vždycky jsem byla stydlivá a nevěřila si. To se změnilo. Stačilo si vzpomenout na zážitek z tance…

Monika_s_Anežkou

Zpátky do reality

Nyní žiji již pět let v Čechách a celý den se točím kolem dvou malých dětí. Pochopila jsem ale, že abych byla šťastná, potřebuji tvořit dál. Vzpomněla jsem si, jak jsem to dělala, když jsme tančily. Jako když pustíte hudbu a teprve se noříte do světa té skladby. Nejdřív je potřeba „to“ cítit. Cítit a potom tvořit je pro nás ženy základní životní potřebou… a je úplně jedno, jestli zrovna myjeme nádobí, uklízíme nebo si hrajeme s dětmi. Je to v detailu, nápadu, ale především v tom se chvíli pozastavit, zaposlouchat a naladit. Na co a na koho? Především na sebe. „Jak to můžu udělat jinak, aby mě to bavilo a bylo to nové, jiné? Komu tím kromě sebe udělám radost?“ Ano, je to banální, ale jak často se zastavíme a zkusíme do toho hrnce hodit něco navíc, když tohle jídlo vaříme už posté? A není to štěstí, když děti radostí zakřičí, že tenhle chlebíček má pusinku a fousky?

Být tvůrčí je základní ženskou přirozeností, která vychází z naší schopnosti cítit. Koneckonců i ten nejposvátnější úkol, který tady na zemi my ženy máme, je Stvořit nový život. Je nám to dané, vlastní a přirozené. Někdy tvořit znamená nestihnout zdaleka všechno, ale když tvoříte, dny jsou potom nějak delší, muž blíž a  rodina spokojenější.

Monika_a_Cinzia_6

Žena Čarodějka

Minulý  rok jsem měla možnost ještě více prohloubit poznání, ke kterému mě Surya Cinzia tehdy v Itálii přivedla. Přijela do České Republiky vyučovat svůj  Tanec Luny (cyklus víkendových tanečních kursů pro ženy). Jestli byla dříve průvodkyní k mým vnitřním světům, teď mě učila komunikovat se svým tělem. Pohybem a tancem mě provedla mnoha podobami ženské přirozenosti a naučila mě je přijímat. Až díky Cinzii dokážu pojmenovat, kdo je ta šelma, ta ničitelka ve mně, která uštědřila tolik šrámů mým nejbližším… Vychovali mě jako hodnou holčičku, chtěla jsem taková být, a tak tyto stránky mé přirozenosti byly hluboko potlačené a vyplouvaly na povrch naprosto nekontrolovaně. Byl to oheň, který spaloval, protože jsem jej neznala a neuměla s ním pracovat.

Nejvíce práce mi dalo přijmout svou sílu. Ano, to všechno jsem já… To všechno jsme my ženy… milosrdné a soucitné, vášnivé a milující, obětavé a sloužící, kruté a ničící. Jsme Afrodity, Demétery, jsme Panny Marie  i Máří Magdalény.

V Tanci Luny jsem procházela světy archetypů, pochopila jsem význam elementů – živlů v mém životě. Ve chvíli, kdy se mi toto všechno dařilo vyjádřit pohybem – neodmítat nic, jen přijímat a radovat se – jsem se narodila do nové ženy. Do ženy pevnější, sebevědomější a šťastnější, protože jenom potlačené, neprožité a odmítané části v nás můžou být nebezpečím pro naše štěstí.

Pro naše rodiny, partnery i pro nás samé je největším štěstím žena, matka, dcera a partnerka, která zná svoji sílu, své slabosti, poslouchá svoji moudrou intuici a její život je jedním velikým tvůrčím dílem.

Monika_a_Cinzia_7

Napsala

Monika Kubasová

Monika Kubasová
zpěvačka, organizátorka, tlumočnice, lektorka a spolutvůrkyně programů se Surya Cinzia Donnoli